Olympijský park je něco výjimečného, řekla judistická legenda Vladimír Kocman

Olympijský park je něco výjimečného, řekla judistická legenda Vladimír Kocman



Je to jediný český judista, který dokázal na olympijských hrách vybojovat medaili. Konkrétně bronzovou na olympiádě 1980 v Moskvě. Vladimír Kocman nyní navštívil Olympijský park Rio-Lipno a my ho vyzpovídali v exkluzivním rozhovoru. Čemu se tento bývalý vynikající judista věnuje dnes?

Jak se vám líbí v Olympijském parku na Lipně?

Je to něco výjimečného. Kdo se trošku zajímá o sport, tak si to tu maximálně užije. Je tu možnost vyzkoušet si spoustu sportů a lidé můžou potkat spoustu slavných sportovců. Lidé je obdivují u televize a teď se s nimi můžou setkat. Kdybych byl mladý sportovec, tak by mě to hrozně nakopávalo. V televizi vidíte cyklisty a říkáte si, že jsou to blázni, že něco podobného nejde zvládnout, že jsou to stroje. Pak je ale vidíte tváří v tvář a zjistíte, že jsou to naprosto obyčejní lidé. To si myslím, že člověka může nakopnout. Vidí, že nejsou roboti. Vidí, že i oni sami můžou něco podobného dokázat. Vidí, že když se chce, tak jde opravdu vše.

Vyzkoušíte si tady nějaké sporty?

Na to nemám ani čas. Podívejte se na mě. Už nejsem nejmladší. V mém věku už si nemůžu dovolit natáhnout sval, vyvrtnout si kotník nebo něco podobného. Je to velmi snadné si něco podobného udělat. Člověk už musí vědět, na co stačí. Ale samozřejmě já se pořád hýbu. Občas si zvednu nějakou činku, abych se udržel v kondici a neshnil. Abych tady podával nějaké sportovní výkony, to ne. Navíc jsem tu pouze dnes.

Říkáte, že se stále udržujete v kondici. Takže to nebylo tak, že když jste s judem skončil, tak jste skončil i se sportem?

Kdepak. Já se pral ještě hrozně dlouho. Šel jsem se prát do Rakouska, pak jsem se vrátil a několikrát jsem se pral na mistrovství republiky. Takže to nebylo tak, že bych skončil s judem a pak už se mu nevěnoval. Snažil jsem se pořád hýbat. V 38 jsem skončil definitivně. V Českých Budějovicích jsem chvilku působil, ale pak jsem odešel. Nebylo to pro mě v příjemné a dojezdové vzdálenosti. Taky jsem stavěl a neměl jsem na to tolik času. Ale chodil jsem si pořád zaposilovat, zaběhat, zajezdit na kole a podobně. Nechtěl jsem a nechci shnít. Vždycky mi říkali, když jsem dělával judo ještě aktivně, že kdo dělá úponový sport, musí ho dělat pořád. Já mám navíc štěstí, že nemám zatím žádné umělé nohy a vše mi drží pohromadě.

Máte medaili z olympijských her 1980 v Moskvě. Jak na to vzpomínáte?

Vzpomínám na to v dobrém. Olympiáda byla fantastická. Po šesti letech trénování jsem se dostal na olympiádu. Bylo to úžasné. Ale věděl jsem, že mám těžkou trasu k medaili. Měl jsem tam Parisiho, Adelaara, takže jsem si říkal, že bude úspěch, když vůbec někam postoupím. Takže medailí jsem se ani nezatěžoval. Nikdo ani nepředpokládal, že bych tyhle borce mohl porazit a prokousat se někam dál. Nakonec se mi podařilo medaili získat. Dobře jsem se tenkrát pral. Vyhrál jsem tři zápasy, prohrál jsem pouze s Parisim. Byl to obrovský úspěch. Pro mě bylo důležité, že jsem medaili potvrdil i v následujících letech. O rok později jsem získal bronz na mistrovství světa. O tři roky později jsem byl ve finále. Potvrdil jsem svoji příslušnost ke světové špičce. Pak ale přišlo velké zklamání z olympijských her v Los Angeles, kde nás komunisti zařízli. My jsme tak místo olympiády jeli na sranda turnaj do Polska. To bylo ostudné a blbé. Naše judistická generace byla tenkrát výborná. Já, Jirka Sosna nebo třeba Petřikov starší. To jsou lidi, kteří se mohli v Los Angeles zapsat do historie. Mohli udělat medaili. Byli to medailisté z mistrovství Evropy. Bohužel to dopadlo tak, jako to dopadlo. Ale o to má pro mě medaile z Moskvy větší cenu. Judo je navíc specifické, že máte na olympiádě pouze jednu šanci. Není to jako plavání, kde můžete startovat v několika disciplínách. Takže já na to opravdu vzpomínám příjemně. Je fajn, že medaili můžu ukázat dětem a vnukům. Je to příjemné.

Máte medaile z mistrovství světa, mistrovství Evropy a olympijský her. Je ta olympijská opravdu nejcennější?

Paradoxně nejlépe jsem se pral v Moskvě v roce 1983, kde jsem získal stříbro. Tam jsem se pral opravdu dobře. Ale tři roky předtím na olympiádě také. Vždyť jsem tam měl Holanďana Adelaara, který měl medaile z mistrovství Evropy a já ho dokázal porazit. Porazil jsem Poláka Reszka, Brita Radburna a prohrál jsem jenom s Parisim. Takže toho si opravdu cením. Olympiáda je prostě výjimečná. Hlavně atmosférou a tím, že to je pouze jednou za čtyři roky. Ale když bych měl říct, kde jsem se pral nejlíp, tak to bylo v Americe na předolympijských hrách. Pak ale, jak už jsem říkal, jsme na žádnou olympiádu nejeli a měli jsme pouze sranda mače. Takže já rozlišuju to, kde jsem se pral nejlépe, a které medaile si nejvíce cením. Ale samozřejmě slávou, historií a dosahem je nejvíc ta olympijská medaile.

Z různých světových a Evropských šampionátů máte bronzy, stříbro, ale zlato vám uniklo. Nemrzí vás to?

Vypadá to, že od stříbra ke zlatu je to jenom kousek, ale záleží na závodníkovi. Já jsem třeba k němu měl hrozně daleko. Pral jsem se v době fenomenálních japonských judistů. Abyste byl šampion, tak musíte mít o něco víc, než mají medailisté. A to je těžké.

Jak se momentálně koukáte na stav českého juda?

Co si budeme povídat, české judo je Krpálek. Je fakt, že je fantastický a asi nikdy jsme takového judistu neměli. Je to mistr světa. Ale je fakt, že my jsme měli výbornou generaci. Na mistrovství světa 1981 jsme odjeli tří a obsadili jsme druhé, třetí a páté místo, což bylo skvělé a asi už se to nebude opakovat. Naše generace byla povedená a opravdu silná. Ta současná to také umí, umí se prát, ale něco jim chybí. Oni si to jdou dnes užít, my jsme šli vyhrát. Judo je o myšlení. Minimálně sedmdesát procent dělá hlava. Šampion musíte být nejdříve v palici a pak teprve na žíněnce. Je mi záhadou, že se s hlavou ještě tolik nepracuje.

Jaké dáváte Krpálkovi naděje?

Když medaili mít nebude, bud obrovsky zklamaný. Když bude mít zlato, nebude to žádné velké překvapení. Když bude mít něco jiného než zlato, tak je to něco, co se od něj očekávalo. On je opravdu dobrý. Je to šampion. Jednou už si to okusil a bude to chtít zažít znova. Sečteno a podtrženo, očekávám od něj medaili. Říkám si, že je super být jediný český olympijský medailista v judu, ale samozřejmě mu to přeju. Být v jeho společnosti by bylo skvělé. On si to zaslouží jak nikdo jiný.

Čím se nyní živíte?

Věnoval jsem se podnikání, ale s tím pomalu končím. To hlavní, co já teď dělám, je to, že jsem pastorem křesťanského sboru. Jsem v podstatě pastor na plný úvazek. A málokdo to rozdýchá. Je to něco, čemu se chci věnovat i nadále. Křesťanství, tak jak já ho vnímám, je jedna úžasná cesta proti beznaději a zlu, které ničí život člověka. Vidím to jako něco obrovsky dynamického. Bohužel některé církve to vzali za špatný konec, ale věřím, že se to změní.

Trénování vás neláká?

Asi nejsem ten pravý typ na trénování. Konkrétně na trénování v Českých Budějovicích. V tom smyslu, že já třeba viděl, že jsou ti kluci šikovní, ale po pár letech s tím seknout a začnou se věnovat něčemu jinému. A když jste jednou šampion, tak prostě nemůžete chtít méně. Kdybych našel člověka, u kterého bych viděl tu jiskru budoucího šampiona, tak bych u toho asi zůstal, ale nikoho takového jsem nenašel a dělat to jen na hobby úrovni, na to jsem neměl. Trénovat někoho jen kvůli tomu, aby si udělal žízeň, to ne.